Od čtyř let mne táta držel u cvičení. Každý den, i o prázdninách. Nenáviděl jsem to! Asi jako každé dítě. Na střední škole mi ale cello zachránilo život a zdravý rozum. Nikdy jsem nebyl sólový hráč. O to více jsem se velmi rád zúčastnil každého společného hraní. Od tria po komorní orchestr. Měl jsem to štěstí, že jsem chodil do hudební školy ve Voršilské ulici a potkal jsem tam dva zásadní profesory svého života. Pánové Smutný a Vychytil mne naučili muziku milovat, cítit a tvořit.
Honza Wolf mne oslovil ke společnému hraní vlastně trochu náhodou. Původně jsem mu šel nafotit jeden koncert a slovo dalo slovo. Zkusili jsme si spolu zahrát a zaimprovizovat. A na „první dobrou“ mi bylo jasné, že s tímhle chlapem chci hrát. Když jsem později potkal Tomáše s Liborem, pochopil jsem, že hraní jako host Honzy Wolfa v kapele je privilegium.
Je pro mne velká čest a velká radost, že jsem se opět vrátil k hraní s tak skvělými muzikanty!
Díky Honzo 🙂
Nejnovější komentáře